Kultura optimalizace se vymkla kontrole. Co začalo jako hnutí za úsporu času nebo zlepšení zdraví, se proměnilo v nekonečnou snahu maximalizovat všechno. Sledujeme svůj spánek. Počítáme kroky. V honbě za odměnami na kreditních kartách. Obsedantně řešíme své alokace kapitálu. A mnohem víc.
Samozlepšování je ušlechtilý cíl, ale honba za dokonalostí vytvořila kulturu úzkosti a neurotičnosti, která spíš škodí než pomáhá. Například známý výzkumník dlouhověkosti nedávno zmínil:
Porušil jsem pravidlo a dal si před spaním energetickou tyčinku. Úplně mi to rozbilo hladinu glukózy a probudil jsem se s pocitem nemoci. Už to neudělám.
Pokud může „tyčinka před spaním“ totálně rozhodit váš organismus, jak zdraví máte vlastně dobré?
A tato posedlost se neobjevuje jen u zdraví. Jeden vlivný optimalizátor varoval před nebezpečím přeceňování své vlastní hodnoty času:
Naučit se vážit si svého času je cenná dovednost, která vám zejména na začátku pomůže pochopit, co se vyplatí delegovat a co ne… Ale pokud si na nějaké číslo stanovíte, co váš čas stojí za hodinu – ať už je to vágně nebo velmi přesně definováno – můžete skončit tak, že budete každou minutu, která není vysoce efektivní, vnímat jako ztrátu času. A to pak může být velmi bolestivý způsob, jak jít životem.
Toto varování vystihuje podstatu problému optimalizace. Z původního cíle „pracovat chytřeji“ nebo „žít zdravěji“ se stala kultura posedlá produktivitou, efektivitou a dokonalostí.
Ale kde to všechno začalo? A co je důležitější – jak to skončí?
Kdy se optimalizace stala tak populární?
Když sledujeme kořeny kultury optimalizace, jedním z klíčových momentů je vydání Bohatství národů (1776) od Adama Smitha. Ten v něm ukazuje, jak rozdělení práce na specializované úkoly dokáže dramaticky zvýšit produktivitu. Smith popisuje továrnu na špendlíky, kde jeden dělník dokázal vyrobit jen pár špendlíků za den, když dělal všechny kroky sám. Rozdělením práce na jednoduché a opakující se kroky však může továrna produkovat tisíce špendlíků denně.
Tato ideologie se stala základem kapitalismu a poháněla masovou výrobu během průmyslové revoluce.
Postupem času ale tento způsob myšlení pronikl do dalších oblastí společnosti. To, co bylo užitečné v podnikání, pomalu začalo ovlivňovat i naše osobní životy.
Příkladem je snaha minimalizovat každodenní rozhodnutí, aby se snížila únava – například nošení stále stejných oděvů. Cílem je šetřit mentální energii pro důležitější rozhodování.
S tím, jak se koncept rozšířil, vzrostla i kultura produktivity. Knihy nabádající ke zvýšení výkonnosti přeměnily práci z příjemné aktivity na rychlý úkol k „odbavení“.
Následně přišla vlna biohackingu. Slavné osobnosti prosluly přísnými dietami, nadměrným užíváním doplňků a propracovanými rituály. Rozšířily se rady založené na vědě o cvičení a výživě.
Mnoho lidí začalo pečlivě sledovat kalorie, nosit zdravotní monitory, brát desítky doplňků a držet detailní zdraví prospěšné režimy.
Někdy se však tato intenzivní pozornost odrazila i v přehnaném zpochybňování hodnoty některých návyků. Například starosti o chemikálie na papírových účtenkách mohou vzbuzovat nepřiměřený strach, přestože při běžném používání je riziko minimální.
Tyto poznatky ukazují, že některé snahy o optimalizaci mohou plýtvat duševní energií na marginálie, což vede k přehodnocení přístupu k neustálé optimalizaci.
Konec optimalizace
Jak vlastně skončí optimalizační hnutí? Až lidé společně pochopí, že zaměření se na nejdůležitější faktory přináší největší užitek, podle principu Pareta: vyřeš velké věci a drobnosti už nejsou tak kritické.
Roste počet lidí, kteří zpochybňují přehnaná optimalizační poselství a začínají svůj přístup mírnit.
Někteří upozorňují, že tradiční zvyklosti, jako je mírná konzumace alkoholu, mohou mít i přes některé negativní údaje své přínosy – což dokládá, že praktická radost a kulturní tradice mají vedle zdravotní optimalizace rovněž své místo.
To poukazuje na zásadní slabinu honby za optimalizací – k čemu vlastně je? Cíl lepšího zdraví zahrnuje spojení, naplnění a smysl. Bez toho nemají zdraví a efektivita samy o sobě žádnou hlubokou hodnotu.
Perspektiva nazývaná „deoptimalizace“ doporučuje uvědomit si, že lidé nejsou stroje ani součásti výrobního procesu. Jednotlivci potřebují víc než jen efektivitu; potřebují smysl, naplnění a spojení.
Zatímco dobré zdraví, úspěch v kariéře a správné nastavení priorit času jsou důležité, neměly by zabírat celý náš čas.
Po zkušenostech s intenzivním zaměřením na optimalizaci je jasné, že honba za dokonalostí často nikam nevede. Přijetí určité míry neefektivity a užívání si cesty nám umožňuje žít plněji.