Téměř tomu nemohu uvěřit, když tak sedím ve svém hojně zásobeném londýnském domě v roce 2025, ale můj otec mi jednou řekl, že když byl dítě, někdy neměli ani jídlo.
Mohlo být chleba, ale málo čeho jiného. Alespoň ne pro děti.
„Někdy jsem jedl chleba s máslem a solí,“ svěřil se mi otec.
Byl jeho příběh věrohodný? Upřímně řečeno, nevím.
Můj otec už je dávno pryč a moje babička tyto střídmé zásoby připravovala buď během, nebo hned po druhé světové válce. Přídělový systém byl stále v platnosti a otcovo tvrzení zní jak věrohodně, tak jako pointa starého vtipu.
Co však nezpochybňuji, je to, že život pro ně mohl být těžký. Rodina žila v chudší části města a oba rodiče dělali fyzicky náročné práce.
Můj otec a jeho sestra vyrostli v pořádku, ale riziko, že by byli rozmazlení, je vůbec netrápilo.
Od soli a pepře ke koření života
Můj otec byl celý život šetrný. Stejně tak moje babička. Když si vzpomenu na peníze, které s námi vnuky sdílela, zatímco nosila stejné oblečení třeba deset let, bolí mě u srdce. I když jsem si toho tehdy vůbec nevšímal.
Koncem 40. let minulého století můj otec a babička žili bez. Byly věci, které měli mít – ale někdy je neměli.
Na druhou stranu v 90. letech už spíš jen obcházeli bez.
A ničemu to nevadilo.
Můj otec měl dobrou práci a pořídil nám řadový dům v lepší části města.
Babička byla u vytržení, když ji na pátky pozvali na večeři – a zároveň obdivovala profesionálně vypadající malé zahradní domečky, mřížky a ploty, které otec vyrobil z vyhozených palet, které našel v průmyslových areálech.
Myslím, že babičce spoření na úkor utrácení přinášelo hodně útěchy a možná i pocit kontroly nad životem. Ale určitě by to tak neřekla.
Žít bez versus obejít se bez v roce 2025
Lidé, kteří nikdy neměli peníze, nevysmívají se těm, kteří jich mají hodně, jako by to byla nějaká magie.
Ve srovnání s tím, když nemáte žádné, totiž taková magie je.
Ale málokdo z těch, kdo toto čtou, do této kategorie spadá. A myslím, že i v našem širším okolí jich známe jen velmi málo.
To neznamená, že v dnešní Británii neexistují lidé, kteří žijí bez. Samozřejmě, že ano.
Ale to nemá mnoho společného s našimi životy. I když si myslíme, že děláme velké oběti, většinou se pouze obcházíme bez, ale nežijeme bez.
Žít bez definuji jako snahu žít bez základních věcí, které většina lidí považuje za samozřejmost.
Naopak obcházet se bez znamená, že vám něco chybí – obvykle něco, co většina ostatních má a váží si toho – ale není to nic zásadního.
Žít bez: základní potřeby moderního života
- Asi 2 000 kalorií denně
- Ovoce, zelenina a zdravý zdroj bílkovin
- Bezpečné, teplé a suché místo na spaní a uskladnění věcí
- Dostatek oblečení, aby člověk vypadal upraveně ve společnosti
- Jednoduchý způsob, jak se dostat do práce a zpět
- Přístup k elektřině, vaření a hygienickým zařízením
- Mobilní číslo a internetové připojení
- Buď smartphone, nebo počítač
Obcházet se bez: věci, které můžete obětovat, ale nechcete
- Vlastní doprava
- Nábytek, který není použitý nebo z IKEA
- Streamingové platformy a jiná zábava
- Dovolené, doma i v zahraničí
- Nové oblečení, kromě nákupů ve výprodejích
- Jídlo mimo domov, ať už restaurace nebo rozvozy
- Dům obývaný jen vámi a nejbližší rodinou
- Jakýkoli výrobek od Apple
- Kryptoměny (většinou jako vtip)
Tyto seznamy nejsou vyčerpávající. Jsou jen pokusem rozdělit nezbytnosti moderního života.
To samozřejmě nezabrání hádkám. Možná se někdo z vás starších stále hádá, že nepotřebujete mobil ani internet? (Opravdu?)
Naopak, možná bydlíte daleko od veřejné dopravy a říkáte, že auto je pro vás nutnost. Buď nemůžete, nebo nechcete se přestěhovat někam blíž.
Ale tyto případy jsou spíš výjimky. Mezi potřebami a chtíči je dnes docela jasný rozdíl – přesto o životní úrovni často mluvíme, jako by nebyl.
Váš přebytek je jejich příležitostí
Před pár dny jsem se nechal unést po YouTube a koukal jsem na spoustu videí o finanční nezávislosti, i když mluvčí často nepoužívali tento výraz.
Algoritmus mi posílal jednu podobnou ukázku za druhou.
V podstatě tam stál padesátník s bělošským nebo šedivým vlasem a přízvukem dělnické třídy, údajně svobodný, který řekl, že má dost stereotypu a chce to zabalit, jet na loď, žít ve Španělsku, prodat dům a pronajmout si garsonku, cestovat po světě nebo spát v dodávce.
Jejich poselství nebylo, že si všechno šetřili, spočítali to a že si už mohou dovolit odejít do důchodu.
Šlo o to, že věděli, že nejsou bohatí – a že nebudou nikdy bohatí.
A přesto se rozhodli skončit s pokusy to změnit a přijali svůj osud.
Tyto videa často zaznamenávaly kritiku za nedostatek peněz na důchod. Většinou se však takové komentáře nezabývaly sny daných lidí, ale odrážely představy komentátorů o šťastném životě.
Sbohem tomu všemu
Pravda je, že nevím, jestli mají jejich plány pravdu nebo ne. Ale chápu jejich motivace.
Myslím si však, že mnoho kritiků se mýlilo. Vypočítávali, čeho se tito lidé vzdávají, a považovali to za nepřijatelné. Často však ani nebylo jasné, jestli ty věci vůbec měli. A všichni přiznávali, že život bude střídmý.
Zda tito nedostatečně financovaní utečenci žijí bez? Myslím, že ne, alespoň zatím ne.
Určitě se obchází bez. Také pravděpodobně odsuzují sebe na skromné stáří.
Ale zdá se, že jsou na to připraveni. Život se stává příliš drahý, práce už za to nestojí a chtějí žít jinak, dokud ještě mohou.
Většina čtenářů s tím může soucítit – i když bychom radši odešli s pořádnou finanční rezervou.
Dostanete to, za co zaplatíte
Nedávno jsem slyšel developera nemovitostí, jak popisuje těžké chvíle na své cestě k portfoliu nemovitostí za miliardy.
Říkal, že s manželkou si občas dali jedno jídlo v restauraci – jeden dostal talíř první a snědl většinu, pak druhý dojedl zbytek.
Zní to neuvěřitelně. Proč si doma nenavařit pro dva nebo nejít někam levněji než si tohle dobrovolně komplikovat?
A pak mě napadlo, že je možná opravdu baví chodit do luxusních restaurací? Možná jim to pomáhá soustředit se na to, co kdysi milovali a co chtějí zase získat. Nebo jim prostě už chybí ten zážitek?
Mohli by obcházet bez plného talíře, ale možná nemohli žít bez večeří mimo domov.
Další příklad – kamarádka dává svého psa k profesionálnímu střihači každé dva týdny. Moje přítelkyně – která psa nemá, ale moc ho chce – odhadla cenu na 25 liber. Odhadl jsem já 80 liber a stejně mě to překvapilo.
Ročně to dělá asi 2 000 liber. Kamarádka není bohatá. Je to asi 5 % její čisté mzdy.
Samozřejmě říká, že to je nezbytné, zatímco já to vidím jako luxus. Měli jsme psy, když jsem vyrůstal, a nepamatuji si, že by se kdy koupali. Maximálně sprcha hadicí, pokud se váleli v blátě.
Je ale rok 2025 a psi musí být nadýchaní, dovoleno jim je sedět na nábytku a dokonce spát v posteli. Kamarádka líbá svého psa na čumák. Doufám, že má i dobrého zubaře.
Někteří mladí řeknou, že drahé členství v posilovně je nezbytností. Já říkám: kupte si za 25 liber hrazdu na shyby, která se zavěsí na rám dveří. Oni říkají, že cvičení na veřejnosti je pro ně to samé, co byla pro mou generaci zábava a párty.
Rozhodně, pokud jde o moji generaci, spousta lidí považuje pár lahví dobrého červeného vína týdně za nutnost. Ale mladí, které znám, téměř nepijí, a téměř žádný nepije víno.
Je to tedy velmi osobní. To není žádná novinka.
Vaše budoucí já chce pohovořit
Pravidelné přemýšlení a diskuse o našich skutečných hodnotách jsou nezbytným nástrojem proti materialistickým tlakům. Tato strategie může výrazně pomoci vašemu spoření a zároveň zachovat kvalitu života.
Nejprve ale musíte rozlišit, co vás opravdu dělá šťastnými a co vám jen říkají, že vás šťastnými udělá.
Text byl napsán uprostřed cesty k finanční nezávislosti. Úvaha byla o obcházení si určitých věcí dnes, abychom jich měli více zítra.
To je obvyklý způsob, jak přemýšlet o „obcházení bez“. Ale lidé, kteří se vzdávají mnoha životních luxusů, nám připomínají, že existuje i jiný způsob.
A to je vzdát se více zítra, abyste mohli žít tak, jak chcete, už dnes.
V posledních letech se průzkum STD (Standardy důchodového života) stal měřítkem, jaký příjem potřebujete pro různé životní úrovně.
Aktualizované čísla pro letošní rok vypadají takto:
Čísla mi připadají rozumná, přesto vždy vyvolávají kontroverze. Čtenáři často debatují o některých položkách, zda jsou příliš štědré nebo příliš skromné.
Například jídlo pro jednu osobu – od minimálního po mírný až pohodlný standard:
Je však jasné, že v těchto rozpočtech nejí nikdo sendviče s máslem a solí.
S vámi nebo bez vás
Rostoucí trhy nám za poslední desetiletí výrazně zvýšily hodnotu portfolií.
Ale inflace také zvýšila ceny toho, na co máme chuť.
Práce už nenese tolik jako dřív – zamrzlé daňové prahy a stagnující ekonomika to způsobili – a to dělá myšlenku odstoupení stále lákavější i pro ty, kdo by to třeba neměli dělat.
O finanční nezávislosti a předčasném odchodu do důchodu nikdy nebylo více informací. Přesto jen relativně málo lidí má dost úspor či aktiv, aby toho mohlo dosáhnout.
Vzhledem k tomu není překvapivé, že pokud více lidí propadne touze odejít, bude to znamenat zvýšenou střídmost – buď teď, nebo v budoucnu, pravděpodobně obojí.
Ale nejsem přesvědčen, že to musí být smutný příběh.
Můj otec a babička přešli z tehdy téměř chudinských poměrů poválečného období ke skromnému středostavovskému pohodlí na počátku 90. let.
To pohodlí by ale dnes bylo považováno za střídmé.
Jsou lidé opravdu bezohlední, když si v roce 2025 zvolí přijetí té předchozí životní úrovně výměnou za více času a svobody?
Myslím, že ne.
Tím, že se obcházíme bez – aniž bychom museli žít bez – může nás víc najít kompromis, který nám vyhovuje.